Orličtí vrazi, vražda Jaroslava Meiera, neřízená střela Čtverák Verified

Orličtí vrazi, vražda Jaroslava Meiera, neřízená střela Čtverák

Vražda Jaroslava Meiera. Pátou obětí gangu byl švagr Karla Kopáče. Kopáč věřil, že opravdu velké peníze se dají vydělat provozováním erotického klubu. Na jeho pořízení však neměl prostředky, a proto oslovil svého švagra Jaroslava Meiera a požádal ho, aby ručil svým domem za bankovní půjčku. Meier, který dům vlastnoručně postavil, to odmítl. O Kopáčově neúspěchu se dozvěděla i jeho sestra Irena Meierová (manželka oběti). Ta mu koncem roku 1992 nabídla, že pokud Jaroslava zabije, ona dům zdědí a bude jím za půjčku ručit. Meierová se chtěla manžela zbavit, protože chtěla žít s Chodounským a měli zájem o Meierův majetek. Kopáč byl proti a před sestrou pouze předstíral zájem na Meireově vraždě. Dokonce jí slíbil, že sám obstará vraha a zaplatí mu, pokud mu Meierová bude domem ručit. Nájemného vraha sehrál Kopáčův známý, kterému Meierová odevzdala obálku s penězi, kterou jí dal Kopáč. Netušila, že v ní jsou pouze nastříhané noviny.
Poté, co Kopáč nedodržel slib a vraždu nezařídil, obrátili se Meierová s Chodounským přímo na Černého. Vraždu Jaroslava Meiera provedl Černý 6. července 1993 na chodbě jeho domu na adrese Na Drahách 83/45, Rudná čtyřmi ranami ze samopalu Škorpion, který mu dodal Kopáč. Vraždou vrazi získali 100 000 Kč.

Reakce ostatních nebyla odpovědí ze soucitu. Člověk, o kterém hovořila jako o překážce jejího osobního štěstí, byl i překážkou pro firmu PEKA. Ten chlap totiž nesouhlasil s tím, aby se dům, na který roky dřel, stal zástavou k získání úvěru. Když se Irena Meierová vrátila od stolu hostů za barový pult, spěl již rozhovor ke zcela jasnému závěru. „Uděláme z tvý ségry vdovu, ne?“ začal Abdul. najisto,“ zadumal se Kopáč. „Už tak je to zázrak, že jsem ještě na svobodě. Já nikoho zabíjet nebudu.“ „Ale barák by tu byl,“ zazněla námitka téměř souzvucne. ségře moc nevěřím. Až se to stane, tak se položí a práskne mě.“ Byla tu pro i proti. Kopáč už vážně nechtěl zabíjet. Zkušenost vypovídala o pomíjivosti zisků z vražd a o tom, že nejsou úměrné případné trestní sazbě.

Jaroslav Meier se sice dostal z ohniska zájmu Karla Kopáče, ale k jeho smůle dosud nevypadl z pořadí. Stal se něčím, jako dočasně odložená a nevyřízená zakázka. Ostatně firmy typu PEKA společnost s r. o., si s nějakými storny starých zakázek nikdy příliš nelámou hlavu. Na Meiera se jenom zapomnělo, což trvalo až do jistého letního dne, kdy se ve dveřích Kopáčova bytu objevil vypla-šený Chodounský. „On toho Meiera udělal,“ vyjekl ještě ve dveřích. „To nám teda pomoh,“ zaúpěl Karel Kopáč. „Teď za to bude chtít balík a nám to už není k ničemu.“ „Dal jsem mu čtyřicet čtyři tisíc, víc jsem u sebe neměl,“ mlel dál Chodounský. „Chce to doplatit do sta tisíc!“

Ten osudný den nastal 6. července 1993. Ticho osamoceného domu Jaroslava Meiera přerušil tehdy zvuk domovního zvonku. Mohl zapůsobit příjem-ně v tichu poloprázdného domu, mohl ovšem vyvolat i strach. Vždyť to byl přece přesně ten den, kterých se Meier nejvíce obával. Manželka byla se synem na prázdninách někde na Slapech a svět bez chlapce byl jaksi pustý. Místo předpokládané skupinky atletů se zjizvenými obličeji, se však před domem objevil elegantně vyhlížející mladík, který se slušně a kultivovaně představil jako přítel Ireny. Prohlásil, že ji nese slíbenou látku na šaty. V ruce držel igelitovou tašku ve které nebylo skutečně vidět nic jiného než textil. Meier ho pozval dál a v předsíni se ke zdvořilému návštěvníku otočil zády. Tehdy došlo k tornu nejhoršímu, třebaže na to asi právě v této chvíli Jaroslav Meier nemyslel… Jak by také mohl vědět, že otočit se zády k Ludvíku Černému bude pro něj znamenat definitivní rozsudek, smrt a konec? Černý strčil ruku do tašky a pod jemnou látkou na dámské šatičky nahmatal kohoutek samopalu s tlumičem. Stiskl spoušť. První střela prolétla plicí, směry dalších určilo zvednutí hlavně, vyvolané zpětnými nárazy. Druhá kulka prolétla krkem a další tři střely zamířily do mozku. Jaroslav Meier byl okamžitě mrtev. Ze všech vražd, ke kterým došlo v kauze Orlík, jeví se vražda Jaroslava Meiera jako nejsmutnější. Nejenom pro-to, že tentokrát byl obětí zcela nevinný a slušný člověk…

Naštěstí právě tato vražda pobouřila celou Rudnou a různá, zprvu málo čitelná podezření, soustřeďovaná na kriminální policii, brzy začala v prostředí větší obce nabývat stále zřetelnějších obrysů. Kopáč to vycítil a odmítl proto použít Meierův dům jako záruku na nový úvěr. Spokojil se s tím, že on i jeho sestra odolali bez úhony všem policejním výslechům. Kdyby však neměl za sebou účast na čtyřech vraždách, jistě by jen mávl rukou nad nebezpečím z podezření na vraždě Meiera. Smrt nešťastného asfaltéra by potom po-sloužila k výrobě a distribuci drog. Úvěr na zdravotnické zařízení by „pomohl“ stovkám a tisícům dětí ke zkušenostem s první dávkou drogy a později možná i k cestě do hrobu.

Také Karel Kopáč se začal smiřovat s krachem firmy. Nakonec se odstěhoval ke své mladší sestře Ireně. Právě do toho domu, v jehož předsíni skončil život Jaroslava Meiera. Vrátil se do Rudné, do svého rodiště. Jako se do svého rodiště vracejí lidé na poslední dny života…

Jednoho horkého červencového dne roku 1995 tam navštívil Karla Kopáče Vladimír Kuna. Dva přátelé z dětství se setkali naposledy na svobodě. V televizi se již objevily zprávy o hledání sudů. „Co se to vlastně děje?“ zeptal se Kopáč. „Víš,“ začal pomalu Kuna„ ,já už o tom vím měsíc.“ „O čem víš měsíc?“ „Leje na URNě žádanka na vylovení sudů. Už za mnou jezděj dva týdny,“ pokračoval Kuna, „furt mně sledujou.“ Na tváři Kopáče se příliš příznaků překvapení neobjevilo. Snad se v rysech jeho tváře objevila i úleva. „Co budeš dělat?“ položil Kuna otázku a čekal ve skrytu duše na odpověď, kterou si všichni přáli. Dočkal sejí. „Až přijdou, tak se zastřelím,“ řekl ochromený vůdce smečky. Nastalo osudové ticho, které porušil po několika chvílích přítel Kuna. „No, a jestli se zabiješ,“ zeptal se váhavě, „můžeme pak na tebe všechno hodit?“ Na mrtvé lidi se odjakživa sváděly všechny viny a tahle otázka by se proto mohla zdát zbytečná. Dělala však dobrý dojem. Vždyť i mezi zločinci mohou být přátelské vztahy.

O tom, proč se Karel Kopáč nezastřelil okamžitě, když poznal, že nastala chvíle jeho naplánované sebevraždy, se můžeme jenom dlouze dohadovat. Zůstat naživu přece také znamená kontrolovat průběh vyšetřování. Proč by měl dovolit takovým lumpům jako Černý, shodit všechnu vinu jenom na něj? Proč je všechny nepotopit? Sled událostí posledních dnů byl příliš rychlý na to, aby si mohl všechno dobře rozmyslet. A hodiny licitací s policisty, obkličujících celý dům, mu určitě ne-poskytly dostatek času na opětné promyšlení situace. Mohl se zastřelit. Bylo by to čisté řešení, ale Karel Kopáč cítil, že jeho život by byl tak nějak nedotažený. Ze by se měl následného vyšetřování zúčastnit. Musí být při tom! Vyhrožování sebevraždou bylo nejspíš jen hrou o čas. Proč by se jinak nezabil hned ráno? Ze by si toho chtěl co nejvíce promyslet na svobodě a nikoli ve vazbě?

Po třech hodinách drama skončilo. Policisté využili chvíle Kopáčovy nepozornosti, vzniklé telefonátem starší sestry, a vnikli do místnosti, ze které vedl Kopáč svůj dia-log. Zranění vzniklé výstřelem během krátkého zápasu, to jest zásah pohlavních orgánů a stehna, se může zdát kruté, ale pro člověka, který od pasu dolů nic necítí, ne-mohlo žádnou bolest znamenat. Odzbrojený a bezmocný Kopáč byl odvezen do vazební věznice na Pankráci. Nad všemi hlavními aktéry se zavřely brány vězení. A jako kdysi mrtvoly v orlickém přehradním jezeře, klesaly nyní ke dnu naděje jejich vrahů. Šlo to téměř stejně rychle.

III. obviněný Černý, obviněný Kopáč, obviněná Meierová a obviněný Chodounský. V roce 1992 požádala obviněná Meierová obviněné-ho Kopáče o zprostředkování vraždy svého manžela Jaroslava Meiera. Po vzájemné dohodě za spoluúčasti obviněného Chodounského najali na vraždu obviněného Černého, který ji spáchal ve večerních hodinách 6. 7. 1993.

V. obviněný Černý 2. přechovával u sebe balíček, jímž byla usmrcena Anna Medková koncem roku 1993 převzal od Karla Kopáče protitankový prostředek RPG 75 opatřil si samopal vzor 61, kterým dne 1. 6. 1993 usmrtil v Liberci Afrima Kreyziu a dne 6. 7. 1993 v Rudné u Prahy Jaroslava Meiera ti bez povolení si opatřil nejméně čtyři pistole ráže 6.35 mm. bez povolení přechovával pistoli zn. Frommer ráže 7.65 mm. VI. obviněný Petr Chodounský bez povolení přechovával pistoli zn. Frommer. VII. obviněný Karel Kopáč L do července 1995 přechovával bez povolení u sebe pistoli zn. MAB. ráže 7.65 mm.

Popisovala, že její cesta na Slapy se svědkem M. byla předem dohodnutá, obžalovaný Kopáč měl dokonce přijet za ní. Dále popsala, že ji přivezl svědek M. domů kolem 22,30 hodin dne 7. 7. 1993. Viděla, že je rozsvícené světlo na chodbě a v ložnici a dovodila z toho, že je poškozený opilý, protože tomu tak bývalo, když pozdě večer svítil. Požádala proto svědka M., aby ji odvezl k rodičům, kteří bydlí v téže obci a svědek pak odejel. Nikdo jí v domě rodičů neotevřel, vrátila se proto zpátky domů, a když se podívala oknem do chodby, zjistila, že tam leží na zádech její manžel. Šla proto pro souseda, svědka P., a požádala jej, aby jí šel s poškozeným, pomoci, protože je asi opilý. Svědek vešel do domu, řekl jí, aby tam nechodila, že je tam krev, a zavolal policii. Z domu se nic neztratilo. O zastřelení manžela se dověděla až ráno.

Obžalovaný Černý je usvědčován kromě výpovědi obžalovaného Kopáče nepřímými důkazy. Bylo zjištěno, že poškozený byl zastřelen samopalem vz. 61 Skorpion s tlumičem. Svědek V. potvrzuje, že obžalovanému vyrobil tlumič s molitanovou výplní a viděl jeho samopal, což potvrzují i svědci G. a J. R. Svědci P., K. a V. slyšeli, že poškozeného Meiera obžalovaný Cerný zastřelil. Významná je též výpověď obžalovaného Kuny, kterému se měl obžalovaný Černý svěřit, že „do Meiera vykropil zásobník ze samopalu a že v té době v televizi dávali básníky“. Podle sdělení ‚ředitele programu České televize dne 6. 7. 1993 na programu CT I od 20.06 hodiny byl vysílán jilm „Jak básníkům chutná život“. Toto je údaj, který nemohl znát nikdo jiný než pachatel, neboť doba smrti nebyla blíže zjištěna a poškozený byl nalezen až následující den ve večerních hodinách. Tyto důkazy vedly soud k závěru, že poškozeného zastřelil obžalovaný Černý…“

Orličtí vrazi je označení pro pět českých sériových vrahů, kteří v letech 1991–1993 zavraždili pět lidí, vesměs podnikatelů, za účelem peněžního zisku.

Zdroj, odkazy:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Orli%C4%8Dt%C3%AD_vrazi

https://www.databazeknih.cz/knihy/kauza-orlik-87375

Video: